diktáty pro učitele do hodin ČJ

Apisovy zlozvyky

Apis byl nejsilnějším býkem z celé farmy. Kdykoli ho vypustili na družstevní pastviny, ušklíbl se pohrdlivě nad býlími jeteli a zamířil k sousedovi, kde sílily ozimy.

    Apisovy způsoby se sotva komu líbily, však ho za to na pastvině často bili holemi. Když se o něho tlamy samic pomluvami otevřely či ztepilé jalovice příliš bělmy koulely, ušklíbl se a neplýtval zbytečně silami. Ale že se pak čile telily. Do stáda pak noví býčci v brzké době přibyli, a jak dnové na holině neúprosně míjeli, zbytečného přežvýkavce už neradi krmili.

    Líný Apis nepostřehl rozdíly, neboť smysly se mu šťávou z bylin zkalily. Znovu se mu zbystřily až ve chvíli, když ucítil pod kopyty piliny. Těmi půdu v aréně zdobili, když tam býky pro zábavu vodili. Tam zpychlého býložravce v lítém boji zabili.

Pan Bílý bílí obydlí

                Pan Bílý bydlí blízko Bíliny nad Bystřicí v pěkném bílém obydlí. Ve svém novém bydle stále něco bílí a nový příbytek chystá i pro své milé holuby.

                Většinou jsou už jen siví, neboť se mu pokřížili, a tak musí napnout síly, aby bílí ještě zbyli. Proto jim postavil na dvou vysokých bidlech dvě oddělená holubí bydla, která jsou přibita taškami, které mu vybyly při stavbě střechy, aby se barvami nelišily. Pod nimi visí bytelné nápisy, kam patří siví a kam zase bílí, aby se trefili holubi milí, i kdyby letěli z poslední síly.

                Bedlivý pan Bílý z příbytku vidí, jak jeho holubi mávají křídly. Zbývá jen hbitě vymýtit býlí, aby i byliny v zahrádce byly, nabílit nábytek, vysmýčit stěny. Milý pan Bílý si asi myslí, že pobyt přibylých bude všem libý. V čem se pan Bílý přece jen mýlí?

 Plíhalovi mývali

                Hajný Plíhal míval hned vedle myslivny malou mývalí farmu s několika hravými mývaly. Byli vskutku velmi milí, byli by se jenom myli a své plytké bydlo, plné zvířené vody, téměř nikdy neopouštěli.

                Ale jednou mraky potemněly a po silném zablýsknutí a zběsilém hromobití se spustily mohutné přívaly dešťové vody. Kroupy jako pěsti řádily mezi ovocnými stromy a ohýbaly je až k zemi, silné krupobití strhlo zinkové okapy a bez milosti vybilo několik okenních tabulí. Jindy klidné vlnky řeky Mydlinky se zpěnily, prudce se vzedmuly a všechny mývaly vytopily. Plavali, jak uměli, podlézali pod padlými jedlemi a olšemi, prskali a plivali, ale síly jim očividně ubývaly.

                Byli by se jistě utopili, kdyby jim včas Plíhalovi nepomohli. Hbité prsty uchopily lýčené provazy, rychle spletly několik padlých větví a vyrobily primitivní vory. Pak spustily rozčepýřené otepi mezi rozběsněné živly a mývaly šťastně zachránily.

Piskořovy kobyly

                Kováři Piskořovi nastaly zlaté časy. Ty tam byly doby, kdy musel přibíjet na rozbitá koňská kopyta lité podkovy! Sice se jen blyštěly, ale Piskoř pobýval celé dny u dmychadla, civěl do syčící výhně a bil do kovadliny, až jiskry pršely.

                Nyní byly jeho regály nabity tepanými petlicemi, závěsy a klepadly pro místní zbohatlíky a peníze se jen sypaly. Jedinými koňmi, kteří ještě ve vsi zbyli, byly Sivka a Ryzka, dvě vysloužilé kovářovy kobyly. Ale že měl Piskoř jiné zájmy, stály hladovy a bosy v dávno vymetané maštali a nikde ani vidu po nějaké otepi. Když se jejich útroby už samy hladem plašily, konečně se pánbíčkovi na nebesích zželely a povolal je mezi koňské anděly.

                Když se tenkrát Sivka s Ryzkou tak podivně ztratily, začalo se domu říkat U Hladové kobyly. K Piskořovým se pak časy plné bídy vrátily.